Jan Zápolský a boj o Uhry po Moháči. Jak se z jedné bitvy zrodila občanská válka a osmanská nadvláda

Když se dnes mluví o bitvě u Moháče roku 1526, bývá často líčena jako okamžik, kdy Uhry podlehly Osmanské říši. Ve skutečnosti byl však Moháč spíše začátkem mnohem složitějšího procesu. Samotná bitva trvala jen několik hodin, ale rozpad uherského státu, občanská válka a boj o korunu pokračovaly ještě dlouhá desetiletí.

A právě v tomto dramatickém období vystupuje do popředí jedna z nejkontroverznějších postav středoevropských dějin — Jan Zápolský.

Pro jedny byl legitimním uherským králem a posledním představitelem domácí uherské politiky. Pro druhé mužem, který kvůli vlastní koruně přivedl Osmany do nitra střední Evropy.

Pravda je však podstatně složitější.

Moháč nebyl jen vojenskou porážkou

Porážka u Moháče nebyla náhodnou katastrofou. Uherské království se nacházelo v hluboké krizi už dlouho před rokem 1526.

Po smrti Matyáše Korvína slábla centrální moc, aristokracie mezi sebou soupeřila a královská pokladna se vyprazdňovala. Země přitom čelila stále silnějšímu tlaku Osmanské říše. Roku 1521 padl Bělehrad, klíčová pevnost uherské obrany, a Osmanům se otevřela cesta do Panonské nížiny.

Současně sílil vliv Habsburků. Dynastické dohody uzavřené roku 1515 mezi Jagellonci a Habsburky vytvořily základ budoucích habsburských nároků na uherský trůn.

Uhry tak byly sevřeny mezi dvěma rozpínajícími se mocnostmi — Osmanskou říší a habsburským soustátím.

Vzestup rodu Zápolských

Jan Zápolský přitom nebyl okrajovou postavou. Naopak. Patřil k nejmocnějším mužům království.

Rod Zápolských se během několika desetiletí vyšvihl mezi nejvýznamnější uherské aristokratické rody. Nebyl sice starobylého původu, ale disponoval obrovským majetkem, rozsáhlými kontakty i mimořádným politickým vlivem. Jak připomíná edice Documenta Szapolyaina, Jan měl "všechno, co bylo ke královské koruně potřeba" — bohatství, vojenské zkušenosti i významné rodové vazby.

Zápolští byli propojeni s Jagellonci i slezskými Piastovci a vlastnili rozsáhlá panství především na území dnešního Slovenska.

Jan sám působil od roku 1510 jako sedmihradský vojvoda, tedy správce jedné z nejdůležitějších oblastí Uherského království. Získal zde vojenské zkušenosti i vlastní mocenskou základnu.

Přesto jej část aristokracie stále vnímala jako příslušníka "nového rodu", který vystoupal vzhůru příliš rychle.

Krvavý rok 1514

Velký vliv na Zápolského kariéru mělo selské povstání Jiřího Dóži roku 1514.

Původně měla být vyhlášena křížová výprava proti Osmanům, situace se však rychle změnila v rozsáhlou sociální vzpouru. Rozzuření sedláci útočili na šlechtická sídla a velká část země se propadla do chaosu.

Právě Jan Zápolský patřil k těm, kdo povstání rozhodujícím způsobem potlačili. Dóža byl zajat a brutálně popraven. Zápolský díky tomu vystupoval jako zachránce šlechty a obránce pořádku. Historik Tibor Neumann upozorňuje, že právě tato událost výrazně posílila jeho prestiž mezi uherskou elitou.

Na rozdíl od mladého a nerozhodného Ludvíka II. působil jako energický aristokrat schopný jednat.

Proč Zápolský nedorazil k Moháči?

Jedna otázka však pronásledovala Jana Zápolského po celý život.

Proč nebyl u Moháče?

Zápolský tehdy disponoval silným vojskem v Sedmihradsku, ale na bojiště dorazil pozdě. Už současníci spekulovali, zda šlo jen o logistické problémy a pomalý přesun armády, nebo o vědomý politický kalkul.

Podezření byla vážná. Pokud by Ludvík II. padl a hlavní aristokratické skupiny byly oslabeny, mohl právě Zápolský získat největší šanci na korunu.

Přímé důkazy pro úmyslnou zradu však neexistují. Přesto se tato otázka stala součástí jeho historického obrazu.

Samotnému průběhu bitvy u Moháče jsem se podrobněji věnovala v jiném článku na tomto blogu.

Dva králové pro jedny Uhry

Po smrti Ludvíka II. se Uhry okamžitě rozdělily.

Jedna část aristokracie podpořila Ferdinanda Habsburského, který se opíral o dynastické dohody z roku 1515. Druhá část zvolila uherským králem Jana Zápolského.

To je důležitý moment, který bývá v českém prostředí často přehlížen: habsburská vláda nad Uhrami nezačala automaticky po Moháči. O korunu se vedla občanská válka.

Pro mnoho uherských magnátů představoval Ferdinand cizince, který mohl omezit tradiční zemské svobody a podřídit Uhry habsburským zájmům. Zápolský naopak vystupoval jako domácí kandidát podporovaný částí uherské aristokracie.

Výsledkem však byla katastrofa.

Země, oslabená po Moháči, začala bojovat sama proti sobě.

Zápolský a Sulejman

Ferdinand měl silnější finanční i mezinárodní zázemí. Zápolský proto postupně ztrácel pozice a hledal pomoc tam, kde by ji ještě o několik let dříve hledal málokterý uherský král — u osmanského sultána.

Roku 1529 uznal Sulejman Jana Zápolského jako svého spojence a podpořil jeho nárok na uherský trůn.

Právě zde vznikla legenda o Zápolském jako o muži, který "přivedl Turky do Uher".

Jenže ani zde není situace černobílá.

Uherské království už bylo po Moháči rozvrácené, ekonomicky oslabené a rozdělené občanskou válkou. Zápolský nestál před volbou mezi dobrem a zlem, ale mezi habsburskou převahou a osmanskou podporou.

V tehdejší politice přitom podobná pragmatická spojenectví nebyla ničím výjimečným. Dokonce i francouzský král František I. později spolupracoval proti Habsburkům se sultánem.

Problém byl v tom, že cena za osmanskou pomoc byla obrovská.

Osmané definitivně vstoupili do vnitřní uherské politiky.

Konec starých Uher

Po Zápolského smrti roku 1540 se situace dále zhoršila. Uhry se postupně rozdělily na tři části:

• habsburské Královské Uhry,
• osmanská území ve středu země,
• a Sedmihradské knížectví pod osmanským vlivem.

Střední Evropa se na více než sto let proměnila v hraniční pásmo mezi dvěma říšemi.

A právě zde spočívá tragédie Jana Zápolského.

Možná skutečně přispěl k otevření Uher osmanskému vlivu. Zároveň byl však produktem doby, v níž se starý uherský stát už hroutil pod tlakem vnitřních sporů, dynastických konfliktů i osmanské expanze.

Otázka, zda byl zrádcem, nebo posledním obráncem uherské samostatnosti, proto zůstává otevřená dodnes.

Zdroje:

BADA, Michal a kol. Prelomové obdobie dejín (politika, spoločnosť, kultúra v roku 1515). Bratislava: Historický ústav SAV, 2017.

JEŽ, Radim. "Uherská šlechta a slezští Piastovci na počátku raného novověku." In: PINDUR, David – TURÓCI, Martin a kol. Uherská šlechta a slezští Piastovci na počátku raného novověku. Čadca – Český Těšín – Žilina, 2012.

KUCHARSKÁ, Veronika. "Rod Zápoľských a slovenské mestá koncom stredoveku." In: Stredoveké mesto ako miesto stretnutí a komunikácie. Bratislava, 2010.

KUCHARSKÁ, Veronika. IMAGO REGIS: Ján Zápoľský a jeho doba v pamäti 16. storočia. Bratislava: VEDA, 2025.

KUCHARSKÁ, Veronika. "Historia verissima: Bratia Zápoľskí a bitka pri Moháči vo svetle dobových narácií." Slovenský časopis historický, 2025.

NEUMANN, Tibor. A Szapolyai család oklevéltára I. Levelek és oklevelek (1458–1526). Budapest: MTA Bölcsészettudományi Kutatóközpont, 2012.

NEUMANN, Tibor. "Szapolyai János és a Dózsa-féle parasztháború."

WIKIPEDIE. "I. János magyar király." Maďarská Wikipedie. Dostupné online:
I. János magyar király