Kam zmizely balkánské dynastie po příchodu Osmanů

Osmanská expanze ve druhé polovině 15. století zásadně proměnila politickou strukturu jihovýchodní Evropy. Roku 1453 padla Konstantinopol, v červnu 1459 zanikl Srbský despotát, roku 1460 byla podmaněna Morea, v následujícím roce Trebizond a roku 1463 Bosenské království. V albánských zemích pokračoval odpor ještě déle, zejména díky Skanderbegovi a jeho spojencům, ani zde však nebyly starší politické struktury schopny dlouhodobě čelit osmanské převaze.

Zánik těchto států ale neznamenal automatický zánik jejich dynastií a aristokratických elit. Jejich osudy po osmanském dobytí byly mnohem rozmanitější. Část příslušníků starých rodů odešla do Uher, Itálie, Dubrovníku nebo na území ovládaná Benátkami; jiní se naopak integrovali do osmanského systému. Někteří dál používali staré tituly, i když už neovládali území, k němuž se původně vztahovaly. Jiní svou politickou existenci přenesli do nových forem: vojenské služby, držby půdy, sňatkové politiky nebo náboženského patronátu.

Při sledování těchto rodů je proto přesnější mluvit nikoli o jejich "zmizení", ale o jejich přesun a proměnu. Zanikl stát, nikoli vždy rod. A právě rozdíl mezi těmito dvěma procesy je klíčem k pochopení širších změn, které osmanská expanze na Balkáně vyvolala.

Sítě existovaly dříve než exil

Přesun balkánských elit nezačal až ve chvíli, kdy jejich státy definitivně zanikly. Již v první polovině 15. století byly jednotlivé dvory propojeny hustou sítí příbuzenských, majetkových a klientských vztahů, která překračovala hranice politických útvarů.

Dobře je to patrné na Srbsku za vlády Đurađe Brankoviće. Jeho dvůr zaměstnával řadu Byzantinců a Dubrovničanů a jejich význam se po roce 1439 ještě zvýšil. Jedním z důvodů byl postup osmanské moci do byzantských oblastí. Tomáš Kantakuzenos, bratr Đurađovy manželky Ireny, se v Srbsku pravděpodobně usadil po pádu Soluně roku 1430 a v následujících letech patřil k vlivným osobám u dvora. Srbsko se tak ještě před vlastním pádem stávalo přijímacím prostorem pro část byzantské elity vytlačované osmanskou expanzí.

Podobně důležité byly vazby na Uherské království. Srbští despoti nebyli v Uhrách jen cizími sousedy. Jako vazalové uherské koruny zde drželi rozsáhlé statky a kolem sebe si vytvářeli vlastní šlechtickou klientelu. Stefan Lazarević, Đurađ Branković a jeho syn Lazar vlastnili državy mimo jiné v Banátu a Krišaně a jejich správu svěřovali místním šlechticům, kteří vstupovali do jejich služeb. Někteří z těchto uherských šlechtických klientů plnili vojenské a správní úkoly také přímo v Srbsku.

To je důležité pro pochopení pozdějšího exilu. Přesun do Uher nebyl vždy útěkem do neznámého prostředí, ale mohl navazovat na dlouhodobé politické a majetkové vztahy. Exil se tak v řadě případů pohyboval po trasách, které už dříve vytvořila vazalská politika, sňatky a držba půdy.

Brankovićové po pádu Srbska

Pád Smedereva roku 1459 patří k nejvýraznějším mezníkům balkánských dějin 15. století. Z pohledu dynastie Brankovićů však neznamenal konec jejího politického významu. Naopak právě po ztrátě státu se jednotliví členové rodu rozešli do několika rozdílných mocenských prostředí.

Mara Branković, dcera despoty Đurađe a vdova po sultánu Muradovi II., měla v osmanském prostředí mimořádné postavení. Po smrti svého otce se roku 1457 znovu ocitla u osmanského dvora a v následujících desetiletích působila jako prostřednice mezi Istanbulským dvorem, pravoslavnými kláštery a dalšími politickými centry. Jelena Erdeljan ji popisuje jako centrální postavu sítě spojující Istanbul, Benátky, Řím, Athos a její sídlo v severním Řecku. Udržovala patronát nad Chilandarem a klášterem sv. Pavla a podílela se i na přesunech významných relikvií.

Její sestra Katarina Branković prošla odlišnou cestou. Sňatkem s Oldřichem II. Celjským vstoupila do vysoké středoevropské aristokracie. Po jeho zavraždění roku 1456 zdědila část celjských držav a několik let je samostatně spravovala. Po ztrátě či prodeji těchto majetků se přesouvala mezi Benátkami, Dubrovníkem, Korfu a Furlanskem a nakonec odešla do osmanského prostředí za svou sestrou Marou. Její život tak ukazuje, že členka srbské dynastie mohla být zároveň součástí uhersko-slavonské šlechty, pohybovat se v italském prostředí, a nakonec působit opět v pravoslavném a osmanském prostoru.

Stefan Branković, krátce srbský despota v letech bezprostředně před pádem Smedereva, představuje další variantu dynastického exilu. Spolu s bratrem Grgurem byl už dříve oslepen na příkaz Murada II. a po ztrátě politické moci odešel nejprve do Budína, později ke své sestře Katarině, do Dubrovníku a Albánie. Nakonec se spolu s manželkou Angelinou Arianiti usadil v Belgradu ve Furlansku, kde roku 1476 zemřel.

Jeho vdova Angelina následně přenesla rodové centrum z Itálie do Sremu. Roku 1486 přijala Angelina pozvání Matyáše Korvína a odešla se syny a s ostatky svého manžela do Uher. V Kupinovu a později v Krušedolu vzniklo nové náboženské a dynastické zázemí rodu. Krušedol se v 16. století stal místem kultu Brankovićů a úložištěm jejich relikvií.

Tento přesun má širší význam. Ukazuje, že po ztrátě politického centra mohla dynastie vytvořit nové centrum identity a legitimity prostřednictvím církevního patronátu, rodových hrobů a kultu předků. Nejednalo se už o skutečnou územní vládu, ale o zachování kontinuity rodu v jiných formách.

Uherská služba a pokračování titulu

Typickou kariéru představuje Vuk Grgurević, vnuk Đurađe Brankoviće. Jeho otec Grgur byl spolu s bratrem Stefanem roku 1441 na příkaz Murada II. oslepen a tím prakticky vyřazen z následnictví. Vuk se však politické ambice nevzdal. Po pádu Smedereva převzal otcův nárok a začal používat titul despoty, přestože skutečný srbský stát již neexistoval.

Jeho první orientace byla osmanská. Ještě v první polovině 60. let sloužil v osmanském prostředí a mohl se účastnit bojů na uhersko-osmanském pomezí. Nejpozději počátkem roku 1465 však změnil stranu a přešel k Matyáši Korvínovi. Z někdejšího příslušníka srbské panovnické rodiny spojeného s Osmany se stal významný voják uherského krále.

Jeho kariéra je dobrým příkladem pragmatismu pohraniční politiky. Matyáš nepotřeboval Vuka pouze kvůli jeho původu. Potřeboval jeho vojenské zkušenosti, vazby a schopnost pohybovat se v prostředí jižního pohraničí. Vuk zase získával za službu novou ekonomickou základnu.

Mezi lety 1470 a 1482 mu Matyáš postupně udělil rozsáhlé slavonské statky. V době smrti roku 1485 držel mimo jiné Belu Stenu, Teteševinu, Komogojnu a Kostajnici s pevnostmi, trhy a přilehlými vesnicemi. Hekić a Isailović upozorňují, že Vuk nebyl vlastníkem těchto statků proto, že byl potomkem srbských vládců. Držel je jako uherský šlechtic, který je získal za konkrétní služby koruně.

To je podstatná změna. Dynastie, která přišla o vlastní stát, se neobnovila jako malý stát uvnitř Uher. Její členové se integrovali do existujícího uherského právního a majetkového systému.

Tento model nebyl omezen na jednu rodinu. Po roce 1459 přešlo do Uher množství příslušníků srbské šlechty i nižších společenských vrstev. Uherská koruna je využívala zejména v pohraniční vojenské službě, v lehké jízdě, ve flotile a v pevnostních posádkách. Jiní příslušníci srbské šlechty naopak zůstali na osmanské straně a vstoupili do tamního vojenského systému jako křesťanští držitelé timarů.

Právě zde se nejzřetelněji ukazuje, že osmanská expanze nevytvořila jednoduchou dichotomii "křesťanská aristokracie proti muslimské říši". Staré elity se rozštěpily a přizpůsobovaly novým mocenským podmínkám.

Dynastické ženy jako nositelky legitimity

Význam žen v těchto procesech nelze redukovat na jejich sňatkovou funkci, ale právě sňatková politika byla jedním z hlavních mechanismů, jimiž se dynastická kontinuita přenášela dál.

Brankovićové byli propojeni jak se staršími srbskými vládnoucími rody, tak s Palaiology a Kantakouzeny. Ženy z tohoto rodu proto mohly prostřednictvím sňatku přinášet nejen majetek, ale také dynastický status a nároky. Jelena Erdeljan výslovně upozorňuje na význam těchto žen jako nositelek práv, titulů, společenského postavení a politické legitimity.

Mara-Jelena Branković byla roku 1459 provdána za bosenského prince Stjepana Tomaševiće. Sňatek byl součástí procesu, který mu umožnil převzít vládu v Srbském despotátu. Po několika týdnech však Smederevo padlo. O čtyři roky později ztratila Mara-Jelena také Bosenské království a svého manžela.

Její pozdější život je ukázkou dlouhodobé aristokratické mobility. Po pádu Bosny pobývala v Dubrovníku a Splitu a roku 1473 se usadila v Istanbulu, kde jí sultán poskytl rentu. Zde se setkala s tetami Marou a Katarinou. Z bývalé srbské princezny a bosenské královny se tak stala členka širšího postbyzantského a osmanského aristokratického prostředí.

Velmi příznačný je osud její mladší sestry Milicy Branković. Ještě jako mladá dívka prošla po pádu Srbska dlouhou řadou exilových zastávek – přes Uhry, Bosnu a Peloponés, pravděpodobně také Korfu a Anconu, až do Dubrovníku. Tam se roku 1463 provdala za Leonarda III. Tocco, vládce Jónských ostrovů.

Sňatek nebyl pouze soukromou záležitostí dvou exulantů. Milica byla přes matku spřízněna s Palaiology a přes širší rodové vazby také s Kantakouzeny. Tento imperiální původ měl stále cenu. Leonardo se na sňatek s ní odvolával i později, když po vlastním útěku před Osmany žil v Neapoli a zdůrazňoval své spojení s byzantskou císařskou rodinou. 

Dynastický rodokmen tedy neztrácel hodnotu zároveň se ztrátou území. V některých situacích mohl být naopak jedním z mála zdrojů politického kapitálu, které exulantskému rodu zbývaly.

Dubrovník a další uzly exilu

Přesuny aristokratických rodin nebyly možné bez zázemí. Jedním z nejvýznamnějších uzlů byl Dubrovník, který díky své politické autonomii, obchodnímu významu a kontaktům s křesťanskými i osmanskými mocnostmi fungoval jako bezpečné místo pro přesun lidí, peněz i majetku.

Situace před pádem Bosny roku 1463 ukazuje, jak pragmaticky Dubrovnická republika postupovala. Na jedné straně měla dlouhodobé vazby na Bosenské království, na druhé straně si uvědomovala sílu Osmanské říše. Již v lednu 1463 dovolila vévodovi Stjepanu Vukčićovi Kosačovi, jenž užíval titul hercega sv. Sávy, jeho rodině, šlechticům a služebníkům uchýlit se na dubrovnické území i s majetkem. Současně však republika dbala na to, aby její pomoc nemohla být vykládána jako otevřené nepřátelství vůči sultánovi.

Takové případy ukazují, že exil měl vlastní materiální předpoklady. Uprchlíci potřebovali přístav, doprovod, možnost uskladnit majetek, přístup k úvěru a bezpečné diplomatické prostředí. Dubrovník, Korfu, Benátky nebo některé italské dvory proto nelze chápat jen jako konečná místa pobytu. Byly součástí širší sítě, která umožňovala aristokratickým rodům přežít politickou katastrofu.

Itálie a postbyzantská aristokracie

Druhou velkou oblastí, do níž balkánská a byzantská aristokracie směřovala, byla Itálie. Nešlo přitom pouze o bezpečné místo za mořem. Italská knížectví, papežský Řím a Benátky nabízely kontakty, peníze, úřady, sňatky a možnost proměnit starý dynastický původ v nový politický kapitál.

Zvláštní postavení měl Řím. Kolem kardinála Bessariona zde vzniklo prostředí, v němž nacházeli pomoc řečtí vzdělanci i exulanti z někdejšího byzantského světa. Bessarion disponoval vysokými církevními úřady a značnými příjmy; ze svých prostředků poskytoval uprchlíkům penze a podílel se také na vykupování zajatců. Jeho římský dům fungoval jako místo, kde se setkávaly elity z rozpadajícího se východního Středomoří. 

Tomáš Palaiologos, despota Morey a bratr posledního byzantského císaře Konstantina XI., odešel po pádu Morey do Říma. Jeho děti se po jeho smrti dostaly pod ochranu kardinála Bessariona, jenž patřil k hlavním patronům řeckých a balkánských exulantů. Bessarion zasahoval také do sňatkové politiky.

Podílel se například na sňatku Milicy Branković s Leonardem Tocco a později na jednáních, která vedla ke sňatku Zoe-Sofie Palaiologovny s moskevským velkoknížetem Ivanem III. v roce 1472.

Právě v tomto prostředí lze dobře sledovat, jak se měnil význam dynastického původu. Člen bývalé vládnoucí rodiny mohl být bez vlastního území, přesto však jeho původ zůstával politicky využitelný. Císařská nebo panovnická genealogie mohla legitimizovat sňatek, podporovat nárok na titul nebo zvyšovat prestiž u cizího dvora.

Kastrioti a albánská emigrace

Albánský případ doplňuje obraz o další důležitý rozměr. Rod Kastrioti měl už za Skanderbegova života pevné vazby na Neapolské království. Po jeho smrti roku 1468 proto jeho vdova Donika a syn Gjon nevstupovali do úplně neznámého prostředí.

Ferrante I. jim nabídl ochranu a možnost čerpat výnosy z italských držav. Donika se nakonec usadila v Neapoli a stala se součástí aragonského dvora. Podstatné ale je, že s ní nepřišla pouze úzká rodina. Podle pramenů ji doprovázely také vdovy a dcery albánských aristokratů, kteří padli ve válkách s Osmany.

To rozšiřuje problém z "exilu dynastií" na migraci celých elitních sociálních skupin. S aristokratickými rodinami se přesouvaly jejich klientské sítě, příbuzní, služebnictvo a další osoby závislé na jejich patronátu.

Proces pokračoval po osmanském dobytí Drishtu a Skadaru. Benátské úřady poskytovaly uprchlíkům penze, zásoby a právo azylu. Pomoc se netýkala výhradně nejvyšší aristokracie, ale také desítek rodin středních a nižších vrstev.

Albánská migrace tak ukazuje, že politický pád mohl vyvolat širší sociální přesuny, nikoli pouze odchod panovnické rodiny.

Bosna po roce 1463: několik osudů jedné dynastie

Zánik Bosenského království představuje obzvlášť výrazný příklad diverzifikace dynastických osudů.

Dubrovnické prameny ukazují, že už v prvních měsících roku 1463 bylo zřejmé, že se situace rychle zhoršuje. Republika posilovala své opevnění, najímala žoldnéře a současně připravovala možnost přijmout bosenské uprchlíky. Osmanské narativní prameny zase podávají pád Bosny z odlišné perspektivy a jejich zpracování bylo do značné míry ovlivněno snahou legitimizovat osmanská vítězství a širší imperiální expanzi.

Po pádu království se příslušníci Kotromanićů vydali různými směry. Královna Katarina Kosača-Kotromanić odešla přes Dubrovník do Říma, kde zemřela roku 1478 jako františkánská terciářka. Její děti Sigismund a Katarina však byly odvlečeny do Istanbulu a přijaly islám.

Sigismund, známý později jako Ishak-beg Kraljević, vstoupil do osmanské služby a vybudoval zde vojenskou a správní kariéru. Účastnil se mimo jiné osmanských tažení a později zastával správní úřady v Anatolii.

Ještě pozoruhodnější je, že sultán Mehmed II. roku 1465 dosadil Matiju Radivojeviće Kotromaniće jako nominálního bosenského krále v osmanské sféře. Tento titul už samozřejmě neznamenal suverénní vládu nad původním Bosenským královstvím. Sloužil jako politický nástroj v soutěži s Uhry, které současně vytvářely vlastní pohraniční struktury v severní Bosně.

Bosenský případ proto ukazuje, že dynastická titulatura mohla přežít stát a být využívána novými mocnostmi k legitimizaci jejich vlastních nároků.

Mezi osmanským a uherským systémem

Výraznou charakteristikou pozdně středověkého Balkánu je souběžné působení několika mocenských struktur. Elity nemusely zaujmout jednou provždy pevné postavení "pro" nebo "proti" Osmanům.

Srbská šlechta po roce 1459 vstupovala jak do uherské, tak do osmanské služby. Část drobnější šlechty byla začleněna do osmanského vojenského systému jako křesťanští sipahiové. Jiní šlechtici odešli do Uher a sloužili Matyáši Korvínovi. Někteří během svého života změnili stranu.

Také rod Brankovićů měl členy jak v uherském, tak v osmanském prostředí. U Kotromanićů se jedna větev nacházela v papežském Římě, zatímco jiná se integrovala do osmanské elity. Podobně příslušníci některých albánských rodů působili v osmanských službách, zatímco jejich příbuzní podporovali protiosmanský odpor.

Takovou politickou flexibilitu nelze chápat jako pouhou nestálost nebo oportunismus. Byla strukturálním důsledkem života v regionu, kde se střetávaly Uhry, Osmanská říše, Benátky, papežství a lokální dynastické zájmy.

Klášter, hrob a relikvie jako nástroje kontinuity

Po ztrátě státu se dynastická identita přesouvala rovněž do sakrální sféry. Kláštery mohly uchovávat nejen rodové hroby, ale také paměť politické minulosti.

Brankovićové tento mechanismus využívali výrazně. Mara a Katarina podporovaly athoské kláštery, Angelina přenesla Stefanovy ostatky do Sremu a rodové centrum se postupně vytvořilo v Krušedolu.

Takový patronát měl náboženský význam, ale zároveň potvrzoval kontinuitu rodu. Klášter mohl fungovat jako místo, kde byly uchovávány insignie, dokumenty, relikvie a rodová paměť. V době, kdy dynastie neměla palác ani hlavní město, se právě sakrální instituce mohla stát hlavním nositelem její identity.

Je proto vhodnější hovořit nikoli o "náhradě státu klášterem", ale o zachování dynastické kontinuity prostřednictvím církevních institucí.

Od Balkánu k Moskvě

Sledování těchto příbuzenských sítí nakonec vede daleko za Balkán. Nejvzdálenější důsledky rozpadu starého balkánsko-byzantského světa lze sledovat u Palaiologů.

Tomáš Palaiologos skončil po pádu Morey v Římě. Jeho děti se dostaly pod ochranu kardinála Bessariona. Ten se podílel také na vyjednávání sňatku Tomášovy dcery Zoe, známější jako Sofie Palaiologovna, s moskevským velkoknížetem Ivanem III. Roku 1472 se tak členka poslední byzantské císařské dynastie dostala na dvůr jedné z nejrychleji sílících východoevropských mocností. Jejím vnukem byl pozdější car Ivan IV. Hrozný. 

Je třeba vyhnout se příliš jednoduché představě, že tím byla "Byzanc přenesena do Moskvy". Dynastická genealogie však měla zcela konkrétní politickou hodnotu. Po zániku říše zůstával císařský původ prostředkem reprezentace a legitimity.

Podobný mechanismus fungoval i v menším měřítku u dalších balkánských rodů.

Závěr: transformace elit po zániku států

Osmanská expanze 15. století ukončila existenci několika balkánských států, ale nevytvořila okamžitě zcela novou společenskou strukturu. Část starých elit byla zničena nebo marginalizována, jiná však přežila tím, že se začlenila do nových politických systémů.

Lze rozlišit několik hlavních strategií. Některé dynastie nebo jejich větve odešly do Uher a vstoupily do vojenské služby. Jiné získaly podporu v Itálii, papežském Římě nebo neapolském prostředí. Část příslušníků starých rodů se integrovala přímo do Osmanské říše. Ženy hrály významnou roli při přenosu dynastické legitimity prostřednictvím sňatků a dědictví. Klášterní patronát a kult předků umožňovaly zachovat rodovou kontinuitu i tam, kde již nebyla možná skutečná politická vláda.

Zároveň je zřejmé, že tyto strategie nevznikly až po pádu jednotlivých států. Opíraly se o starší majetkové, příbuzenské a klientské sítě. Srbští despoti měli majetky v Uhrách, Brankovićové byli příbuzensky spojeni s Palaiology a Kantakouzeny, Kastrioti měli vazby na Neapol a bosenská šlechta dlouhodobě využívala Dubrovník jako hospodářského a diplomatického partnera.

Z tohoto pohledu nebyl exil náhlým přerušením starého řádu, ale jeho přeskupením. Politické mapy se po osmanských výbojích měnily velmi rychle; aristokratické sítě se měnily pomaleji a často dokázaly překročit hranice, které státy nedokázaly přežít.

Právě proto zůstávali Brankovićové, Palaiologové, Kastrioti či Kotromanićové politicky a kulturně relevantní ještě dlouho poté, co jejich původní státy zanikly. Nezmizeli. Změnilo se prostředí, v němž jejich jméno, majetek, příbuzenství a titulatura mohly být uplatňovány.

Zdroje:

BAZE, Ermal. The Social-Legal Rights and Political Activity of Albanian Women in the Late Middle Ages (Thirteenth–Fifteenth Centuries). Aspasia. 2023, roč. 17, s. 53–72.

BOTICA, Ivan. Bosna i Hercegovina: Bosansko Kraljevstvo. In: KARBIĆ, Marija, ed. Vrijeme sazrijevanja, vrijeme razaranja. Hrvatske zemlje u kasnome srednjem vijeku. Zagreb: Matica hrvatska, 2019, s. 401–440. 

DEDIĆ, Enes. The Bosnian Kingdom and the Serbian Despotate (1402–1459). Cazin–Sarajevo: P. I. Center for Culture and Tourism Cazin – Department of the Museum of the Bosnian Kingdom; University of Sarajevo – Institute of History, 2023. Historical Monographs, Book 28. 

ERDELJAN, Jelena. A note on the ktetorship and contribution of women from the Branković dynasty to cross-cultural connections in late medieval and early modern Balkans. Zbornik za likovne umetnosti Matice srpske. 2016, č. 44, s. 61–72.

ERDELJAN, Jelena. The Balkans and the Renaissance World. In: MOUTAFOV, Emmanuel a Ida TOTH, eds. Byzantine and Post-Byzantine Art: Crossing Borders. Art Readings 2017.I – Old Art. Sofia, 2018, s. 193–208.

HEKIĆ, Benjamin. Jelene, žene kojih ima. Ženski dinastički legitimitet u Bosanskom kraljevstvu i Srpskoj despotovini od kraja 14. do početka 16. stoleća. Istorijski časopis. 2025, roč. 74, s. 145–176.

HEKIĆ, Benjamin a Neven ISAILOVIĆ. The Members of the Branković Family as Hungarian Nobility in Late Medieval Slavonia. In: GAVRILOVIĆ, Marko, ed. The Eternal Cycle: Neighbours, Allies and/or Rivals – Serbo/Hungarian Relations in the Middle Ages (895–1541). Belgrade: Institute of History Belgrade; Budapest: HUN-REN Research Centre for Humanities, Institute of History, 2025, s. 165–212. Collection of Works, vol. 46.

KRSTIĆ, Aleksandar. Familiares of the Serbian Despots in and from the Territory of Banat (1411–1458). In: IUSZTIN, Zoltan, ed. Politics and Society in the Central and South-Eastern Europe (13th–16th Centuries). Cluj-Napoca: Editura MEGA, 2019, s. 93–109.

KRSTIĆ, Aleksandar. Which Realm Will You Opt for? – The Serbian Nobility between the Ottomans and the Hungarians in the 15th Century. In: RUDIĆ, Srđan a Selim ASLANTAŞ, eds. State and Society in the Balkans before and after Establishment of Ottoman Rule. Belgrade, 2017, s. 129–163.  

KRSTIĆ, Aleksandar. Between Serving the Holy Crown and Keeping Serbian Traditions – On the Identity of the Serbs in Hungary in the Second Half of the 15th and the First Half of the 16th Centuries. In: MARJANOVIĆ-DUŠANIĆ, Smilja a Aleksandar Z. SAVIĆ, eds. Concepts of Nationalism and Patriotism in Serbian Political Discourse: Medieval, Modern, Contemporary. Belgrade: University of Belgrade – Faculty of Philosophy, 2025, s. 65–70.