Roxolana: slovanská otrokyně, která změnila Osmanskou říši
Na začátku jejího příběhu nestojí palác ani moc, ale násilí, únos a ztráta identity. Na jeho konci pak jedna z nejvlivnějších žen raného novověku. Mezi těmito dvěma body se odehrává osud Roxolany, známé v Osmanské říši jako Hürrem Sultan – ženy, která dokázala z pozice otrokyně proniknout až do samotného centra imperiální moci a výrazně ho ovlivnit.
Abychom pochopili, proč byl její vzestup tak výjimečný, je nutné nejprve pochopit svět, do kterého vstoupila. Osmanská říše v první polovině 16. století byla jednou z nejmocnějších politických entit tehdejšího světa.
Když se roku 1526 střetla vojska uherského krále Ludvíka Jagellonského s armádou osmanského sultána Sulejmana u Moháče, nešlo jen o jednu z nejdrtivějších porážek středoevropských dějin. Bitva znamenala zásadní zlom v mocenském uspořádání regionu a otevřela Osmanům cestu hluboko do střední Evropy. V čele této expanze stál panovník, který byl současníky vnímán jako téměř neomezený vládce – zákonodárce, vojevůdce a zároveň patron umění. Sulejman, kterému dala Evropa přezdívku "Nádherný", zosobňoval vrchol osmanské moci.
Jeho vláda však nebyla jen příběhem vojenských triumfů a imperiální expanze. Byla také příběhem dvora, kde se moc soustřeďovala nejen v rukou mužů, ale i žen. A právě zde, v prostředí, které Evropané dlouho vnímali jako exotické a nepochopitelné, se odehrál jeden z nejpozoruhodnějších příběhů raného novověku. Příběh ženy, kterou dnes známe jako Roxolanu.
O jejím původu víme překvapivě málo. Dívka z východní Evropy – pravděpodobně z oblasti dnešní Ukrajiny – byla jako dospívající unesena krymskými Tatary při jednom z nájezdů na křesťanská území. Následně byla prodána do otroctví a dostala se do Istanbulu, pravděpodobně prostřednictvím krymského trhu v Kaffě. Její osud byl v tomto ohledu typický – tisíce dívek prošly stejnou cestou. Výjimečné bylo to, co následovalo.
Její vzestup se odehrál v době, kdy Osmanská říše zásadně měnila rovnováhu sil v Evropě. Sulejman I. Nádherný vedl tažení, která přetvářela mapu kontinentu. Roku 1526 porazil uherské vojsko u Moháče a otevřel Osmanům cestu hluboko do střední Evropy. Uherské království se rozpadlo a nastalo dlouhé období střetu mezi Osmany a Habsburky. Zatímco Evropa čelila vojenské hrozbě, v Istanbulu se formovala jiná moc – méně viditelná, ale neméně účinná.
Její původní jméno s určitostí neznáme, snad Alexandra Lisovská. V osmanském harému však dostala jméno nové: Hürrem. O několik desetiletí později ji však Evropa znala jinak – jako Roxolanu, ženu, která ovlivňovala samotného sultána.
Harém, do něhož vstoupila, byl v evropské představivosti dlouho vnímán jako exotický prostor rozkoše a luxusu. Moderní výzkum však ukazuje mnohem komplexnější obraz. Harém byl především institucí, která měla pevně danou strukturu, pravidla a funkce. Nebyl jen místem soukromého života vládce, ale také důležitou součástí politického systému. Ženy zde procházely vzděláním, učily se jazykům, literatuře, hudbě i dvorské etiketě a jejich postavení se odvíjelo od schopností a vztahu k panovníkovi. Blízkost k sultánovi znamenala přístup k rozhodování, a harém tak představoval paralelní prostor moci, který byl úzce propojen se státní správou. Roxolana tuto logiku pochopila a dokázala ji využít.
Právě v tomto prostředí získala dívka nové jméno – Hürrem, tedy "radostná" nebo "veselá". Změna jména nebyla jen formální, ale znamenala zásadní proměnu identity. Ztráta původního jména a přijetí nového byla součástí procesu začlenění do osmanské společnosti a vytvoření nové role. Hürrem se však neomezila na roli jedné z mnoha žen v harému. Postupně se stala favoritkou sultána, porodila mu několik dětí a získala výjimečné postavení.
Zlom nastal ve chvíli, kdy se Sulejman rozhodl s ní uzavřít manželství. Tento krok byl v rozporu s dlouhodobou tradicí, podle níž sultáni s konkubínami sňatky neuzavírali. Hürrem se tak stala legitimní manželkou vládce a získala titul Haseki Sultan, který jí zajišťoval privilegované postavení na dvoře. Tento krok byl ve své době mimořádný a vyvolal odpor i údiv. Ještě významnější bylo, že zůstala v Istanbulu, zatímco jiné ženy odcházely se svými syny, princi, do provincií. Tím si zajistila trvalou přítomnost v centru moci a bezprostřední přístup k panovníkovi.
Vztah mezi Sulejmanem a Hürrem byl v mnoha ohledech výjimečný. Dochované prameny ukazují, že měli k sobě hluboký osobní vztah. Sultán psal poezii pod pseudonymem Muhibbî, v níž vyjadřoval lásku, oddanost i bolest odloučení. Tyto básně odhalují panovníka v nečekaně lidské rovině, jako muže, který navzdory své moci prožívá citovou závislost a samotu. Hürrem mu naopak psala dopisy, které kombinovaly emocionální jazyk s promyšlenou strategií. V době, kdy byl sultán na vojenských taženích, sloužily tyto dopisy jako nástroj udržování vztahu i politického vlivu. Udržovala jeho pozornost, připomínala svou přítomnost a nepřímo tak zasahovala do rozhodování. Nebyla pasivní postavou v pozadí, ale aktérkou, která vědomě budovala svůj vliv. Její moc byla založena na kombinaci osobního vztahu k sultánovi, rodinných vazeb a schopnosti vytvářet a udržovat síť spojenců. Zároveň se angažovala v rozsáhlé charitativní činnosti, zakládala náboženské a veřejně prospěšné instituce a tím posilovala svou legitimitu i veřejný obraz.
Temnější stránku jejího života představuje poprava prince Mustafy, nejstaršího sultánova syna, v roce 1553. Evropské prameny často obviňovaly Hürrem z intrik, které vedly k jeho odstranění, a líčily ji jako manipulativní ženu usilující o prosazení vlastních synů. Moderní historiografie však tento obraz zpochybňuje. Ukazuje, že poprava Mustafy byla součástí širšího systému nástupnictví, v němž bylo odstranění potenciálních rivalů považováno za legitimní krok k zajištění stability říše. Hürrem mohla hrát roli v těchto událostech, ale nebyla jediným faktorem. Její jednání nelze oddělit od struktur, které určovaly pravidla moci.
Po její smrti se konflikty mezi jejími syny vyhrotily a vedly k dalším tragédiím, včetně popravy prince Bayezida. Tento vývoj ukazuje paradox jejího života. Snažila se zajistit budoucnost své rodiny, ale systém, v němž jednala, byl natolik násilný, že nakonec vedl k jejímu rozpadu.
O Roxolaně máme jen omezené množství přímých pramenů a velká část jejího obrazu vznikla mimo Osmanskou říši. Evropské texty z ní vytvořily postavu intrikánky, která manipuluje sultánem a stojí za pádem jeho okolí. Domnělá spojitost se smrtí prince Mustafy, Sulejmanova nejstaršího syna, který byl roku 1553 popraven, otřásla současníky a rychle pronikla do evropské literatury i divadla. Roxolana se v těchto vyprávěních objevuje jako zosobnění nebezpečné ženské moci.
Historická realita je však méně jednoznačná. Přímé důkazy o její roli chybí a mnohé zprávy jsou zatíženy interpretacemi a představami autorů, kteří sami neměli přístup k dění v harému. Evropa si Roxolanu přetvořila podle vlastních obav a fascinací. Stala se symbolem Orientu – exotického, svůdného a zároveň hrozivého.
Přesto nelze její skutečný vliv popřít. Roxolana patřila k prvním ženám, které otevřely éru tzv. "sultanátu žen", kdy ženy z harému začaly aktivně zasahovat do politiky říše. Její postavení u dvora, její vztah se sultánem i její schopnost orientovat se v mocenském systému z ní učinily jednu z nejvýraznějších osobností své doby. Neovlivňovala jen dvůr, ale nepřímo i rozhodnutí, která měla dopad na Evropu.
Když roku 1558 zemřela, Osmanská říše byla na vrcholu své moci. O osm let později zemřel i Sulejman při tažení na Szigetvár. Tím symbolicky skončila epocha, kterou Roxolana pomáhala utvářet. Její příběh však nezanikl. Naopak – začal žít vlastním životem.
Roxolana zůstává postavou na pomezí historie a mýtu. Byla otrokyní i sultánkou, ženou vytrženou ze svého světa i aktérkou, která dokázala ovlivňovat jeden z nejmocnějších dvorů své doby. A právě v tomto rozporu spočívá její síla. Nejen v tom, co skutečně udělala, ale i v tom, co si o ní lidé po staletí vyprávěli. A právě proto její příběh fascinuje dodnes.
Zdroje:
ALI, Fatima; NAZ, Asmat. Imperial Women: Patrons of Political Power in the Ottoman Empire (1520–1660). Pakistan Journal of Social Sciences, 2020, roč. 40, č. 3, s. 1343–1356.
ALNWAIRAN, Met'eb Ali. Roger Boyle's The Tragedy of Mustapha and English Restoration Politics. International Journal of Linguistics, Literature and Translation, 2018, roč. 1, č. 2.
AR., Eka Hendry. Intrigues Behind the Harem Wall: Social, Cultural and Political Construction of Life Behind the Harem of Sultan Sulaiman I. AL ALBAB: Borneo Journal of Religious Studies, 2015, roč. 4, č. 2.
ATÇIL, Zahit. Why Did Süleyman the Magnificent Execute His Son Şehzade Mustafa in 1553? Osmanlı Araştırmaları / The Journal of Ottoman Studies, 2016, č. 48, s. 67–103.
CZYGAN, Christiane. From Slave to Queen: Hürrem Sultan's Agenda in Her Narration of Love (1526–1548). In: [kolektivní monografie, De Gruyter], 2023.
FOGHEL, Ecaterina; COSCIUG, Anjela. Roxelane, figure historique et personnage littéraire. Philologica Jassyensia, 2023, roč. 19, č. 2, s. 167–180.
HUSSAIN, Aisha. "For Few Mean Ill in Vaine": Roxolana and the Clash of Passion and Politics in the Ottoman Court in Fulke Greville's The Tragedy of Mustapha (1609) and Roger Boyle's The Tragedy of Mustapha (1665). Renaissance Studies, 2023, roč. 37, č. 5.
IGUAL CASTELLÓ, Cristina. Solimán el Magnífico y Roxolana. El poder del turco en la cultura visual y escrita de Occidente. Potestas, 2016, č. 9, s. 233–260.
KARADUMAN, Alev. The Ottoman Seraglio: An Institution of Power and Education. Hacettepe Üniversitesi Türkiyat Araştırmaları Dergisi, 2014, č. 21, s. 109–120.
PINTO-MUÑOZ, Ana. Roxolana in the Spanish Golden Age. eHumanista, 2011, roč. 19, s. 376–389.
TSIPOURA, Theodora. The Sultan's Harem in the Ottoman Empire: The Power within the Walls. Tel Aviv: Tel Aviv University, 2012. Seminární práce.
TURANLY, Ferhad. Sultana Haseki Hiurrem: Her Status in Topcapy Palace and Role in the Policy of the Ottoman Porte. Skhidnoievropeiskyi Istorychnyi Visnyk, 2022, č. 24, s. 24–35.
WRÓBEL, Piotr. Dramat w rodzinie. Ostatnie lata życia Hürrem zwanej Roksolaną. Perspektywy Kultury, 2022, č. 36, s. 19–34.
YERMOLENKO, Galina I. (ed.). Roxolana in European Literature, History and Culture. Farnham: Ashgate, 2010.
YERMOLENKO, Galina. Roxolana: "The Greatest Empresse of the East". The Muslim World, 2005, roč. 95, č. 2, s. 231–255.